Není málo kluků, kteří se v sedmnácti vybourají na motorce a hodně se jich ošklivě zraní. Jen málo z nich si odnese následky na celý život. A ještě méně z nich skončí na vozíku. Jako Zbyněk Sýkora, který by ovšem chuť do života, podnikavost a pevné názory mohl rozdávat. Když mu při rehabilitaci v Kladrubech říkali „zkušení“ vozíčkáři, že musí začít se sportem, trochu váhal, ale nakonec podlehl….ale nikdy nelitoval. Začal s atletikou, pak přišel basketbal, florbal a nakonec badminton. Díky florbalu poznal i svou ženu: „Když se objevila v tělocvičně, říkal jsem si, že tak krásná holka by o mě ani nezavadila. Dnes máme perfektní vztah, dvě děti a nejlepší zlatou medaili na světě – skvělou rodinu.“
Nenaříkat
V Kladrubech také poznal, že nadávání na osud a neustálé vyžadování pomoci od okolí by ho mohlo jen ničit. Snad jeho povaha, snad sportovní duše, snad velká vůle ho dovedly k celoživotnímu závěru – budu sám sebou, naučím se novou situaci, sám se uživím…. Začal pracovat, dovážet speciální vozíky z Anglie. Byl úspěšný, ale dodavatelská firma moc ne. Začít znovu, vybudovat vlastní základy své existence, nebát se otevřeného trhu, který na nějaké postižené nebere a ani nemůže brát ohledy, to byla jediná možnost. Spolu s kamarády vyrobili první speciální vozík pro sport. Každá součástka musela být originál. Ne z frajeřiny, ale z důvodu, kterému rozumí jen vozíčkář – tělo postiženého člověka má na každém místečku, v každém svalu specifické potřeby. Obvyklé, přírodou stvořené mechanismy často nefungují, nervy někde pracují dobře, jinde nepředvídatelně, některé věci se prostě nejde naučit, jiné se mohou až zázračně zlepšit.
„S každým budoucím zákazníkem se musíte dobře poradit. Umět se zeptat, nepřehlédnout ani drobnost. Nikdy nezapomenout, že sport postižených není jen oddych, ale druh nekonečného boje o zachování důležitých funkcí těla, v nejlepším případě dokonce o jejich obnovení…..Protože, kdo ví, co člověk vlastně zvládne……já žiju tak, že osudové rány se dají překonat. Pro mě je vozík součást Zbyňka. Už ani nevnímám, že jsou to jen trubky a kola.“
Bylo by to trochu barvotiskové, kdyby to neříkal člověk s jasným pohledem a přesvědčivým výrazem. Kdyby hned nedodával: „ Mnozí postižení potřebují pomoc, opravdu potřebují. Ale jiní by se mohli víc snažit a být trochu samostatní. Styděl bych se, kdybych měl čekat v koutě na soucit společnosti. I my chceme důstojný život. Ale k tomu patří také cosi jako nedlužit lidem kolem i všem známým i neznámým.“
Firma jede
Dnes je Zbyněk spolumajitelem firmy, která dokáže vyrobit sportovní vozík doslova na milimetr přesně pro každého zájemce. Nehrozí – jako jinde- krize, útlum, propouštění? Více než dvacet zaměstnanců se nemá čeho bát – firma je na dva roky dopředu vyprodaná. Přitom zaměstnává i další vozíčkáře a jejich blízké. Jenomže to vůbec neznamená přimhouřené oči nad kvalitou, termíny nebo dohodnutou cenou. Sociální firma nemůže spoléhat na dobročinnost zákazníků. Vždyť právě oni shánějí peníze na objednané vozíky dost těžce. A ještě je zklamat? I tady žije sportovní duch – snaha se počítá, ale rozhodující je výsledek. Stejně jako když už na vozíku studoval, stejně jako na turnajích ve florbale, stejně jako v každodenním provozu rodiny. Omezení? Jasně, ale copak je pro něj nutnost neustálého cévkování důvodem k nářku? Copak je sem tam nějakých pár nepřekonatelných schodů důvodem k nadávkám na celý svět? Copak se neohrabanost sociálního systému, který stále neumí pomáhat podle individuálních potřeb, důvodem k veřejným protestům?
Předseda Českého paralympijského výboru
Od roku 2021 stojí v čele Českého paralympijského výboru, tématy, kterými se nejvíce zabývá v rámci parasportu jsou inkluze, financování, medializace a zrovnoprávnění parasportu vůči klasickému sportu. Motto Českého paralympijského výboru je Sport je jenom jeden!